Turistický klub Silva Gabreta

ŠUMAVSKÉ TOULÁNÍ

 

Pro milovníky přírody nabízíme atraktivní trávení volného času s turistickým klubem Silva Gabreta při domově mládeže s výlety po Šumavě.


Program pro školní rok:

•              Výlety po Šumavě  - program „GABRETA”, seznámení se Šumavou

•              Řeka Vydra a kamenné moře Valy, Antýgl

•              Čeňkova pila, Srní, Červená u Kašperských Hor – štoly

•              Luzenské údolí

•              Zhůří na podzim, Dračí skály u Svojší, strašidelná pila pod Valy.

•              Dobrá Voda – muzeum holocaustu + historický renovovaný kostel

•              Návštěvy lyžařského areálu Zadov a Kašperské Horyl

•              Sušice náměstí – předvánoční výzdoba

•              Návštěva „Dvě věže“ Javorník + Sedlo u Albrechtic, Strašín – historický kostel  a jeskyně

•              Obří hrad, můstky na Zadově, jezero u Kýzu

 

Co je to reintrodukce aneb Proč na Srní nemají Červenou Karkulku

 

Návštěvnická centra (dále jen NC) Národního parku Šumava jsou hitem letošní turistické sezóny. Na internetových stránkách Parku se můžete dočíst, že prezentují původní druhy volně žijících zvířat v jejich přirozeném biotopu, reintrodukované a nebo dříve vyhynulé druhy, přičemž ono podivné slůvko „reintrodukované“je odborným výrazem pro úmyslné vypuštění v zajetí odchovaných jedinců určitého druhu zpět do volné přírody, případně vypuštění jedinců odchycených v přírodě na místo, kde vymizeli. Cílem bývá posílit či zcela obnovit populaci druhu (na určitém místě nebo obecně v přírodě).

Kdo dnes nemyslí reitrodukčně, jako by nebyl a ani my na domově mládeže při SŠ a ZŠ Vimperk jsme nechtěli zůstat pozadu. Navštívili jsme po řadě NC na Srní zasvěcené vlkům a NC na Kvilně věnované zvěři jelenovité. Areál na Srní již sám o sobě stojí za shlédnutí. Masivní vyvýšená lávka se tu klene nad výběhem obývaným vlčí smečkou čítající vlčí pár se čtyřmi loňskými štěňaty - pardon – vlčaty (tři kluci a jedna holka). Pan vlk pochází z plzeňské zoo a paní vlková je rozená bavoračka. Jak vidno, jazyková ani jiné bariéry zde nehrály žádnou roli a Šumava se tak může chlubit svou vlastní vlčí smečkou.

Ono to není jen tak. Jet na návštěvu k vlkům s prázdnýma rukama se prostě nesluší. Ještě by nás pomluvili a to jsme si prostě nemohli dovolit. Originální a ze strany vlků jistě pozitivně vnímaný (s nadšením přijatý) návrh, abychom vlkům přivezli Červenou Karkulku, však narazil na nepochopení ze strany správce NC. Náš návrh, že i Červené Karkulky si zaslouží být reintrodukovány do českého prostředí, nepokládal za úplně nesmyslný, naprosto rezolutně však trval na oddělených výbězích. Slovní spojení „oddělený výběh“ v nás však evokovalo (vyvolávalo) představu oddělených ložnic, což jsme rezolutně odmítali zase my.

Informace o této naší pro-vlčí aktivitě se nějak musela dostat k jelenům na Kvildu, protože ti se k nám, co by býložravci, při naší návštěvě chovali vysloveně přezíravě. Laně se tvářily, jako bychom nebyli a pan jelen dokonce provokativně shodil parohy jen pár dní před naší návštěvou, takže jsme jeho královské výsady mohli obdivovat toliko ve vitríně v NC. I tak to tu ovšem stálo za to. Naučná stezka zde prochází samotným výběhem, nicméně je přísně zakázáno tuto stezku opouštět ani se domáhat kontaktu s jelenem jakýmkoli jiným způsobem, než trpělivým čekáním na jednom ze tří opravdu luxusních pozorovacích přístřešků. Trpělivost prý přináší růže, tak proč by nemohla přinést třeba jeleny.

Ale vážně… Pokud jste ještě žádné z nových NC nenavštívili, o mnohé jste přišli. Jejich součástí jsou energeticky pasivní domy. Na Kvilně využívají energii solární, zatímco na Srní využívají pomocí hlubinných vrtů energii samotné Země. O jelenech a o vlcích se tu dozvíte první poslední, protože zde pracují skvělí a nadšení lidé, kteří se s vámi o své znalosti rádi podělí.

No a ta Červená Karkulka, Inu, to je jen taková hra, nadsázka, která vytváří styčné body. U nás na „Nerudovce“ máme takovou zásadu, že chceme-li, aby děcka – pardon – studenti – hráli tu naši hru, nesmíme, co by pedagogové hrát jen na sebe a podle sebe, ale musíme na oplátku zase umět nebo alespoň chtít hrát tu hru jejich. Jsme-li si blíže, teprve potom můžeme mít vliv jedni na druhé. Občas se mi v tom jejich dětském – pardon – studentském světě líbí víc a nějak se mi nechce do toho našeho dospělácky – pedagogického, přezodpovědného světa vracet, ale neříkejte jim to, aby nám moc nezpychli.

 

PS : O Karkulku si nedělejte starosti. Bydlí u nás na domově mládeže a je pěkně rozmazlená.

Nu co…Ono se každou chvíli někam jezdí a moc bych se divil, kdyby se někdy brzy

nejelo třeba za vlkama na Srní…

 

Něco víc a někam dál aneb Post dušičkový symptom (předzvěst)

 

Pro někoho je listopad neveselou, nevlídnou a nehostinnou končinou. Romantická a zasněná duše však jen těžko odolá nepřeslechnutelnému volání dálek, dálek, které právě na podzim leží mnohem blíž, snad přímo za humny. Šumava, sama o sobě melancholická, stává se zadumanější a naléhavější než kdy dříve. Ten, kdo vyslyší její výzvy a oddá se hořko-sladkému rozjímání, se pod vlivem věcí, které pomíjejí otevírá věcem, které jej přesahují a stává se vnímavějším k odcházení. „Dušičky“ a doba po nich následující přinášejí do života kraje i lidí v něm přebývajících ztišení a zvláštní smutek, nikoli však jako předzvěst tušeného konce, ale tajuplné očekávání. Čekáme něco víc

Sama země čeká něco víc. Z listoví a trav se život pomalu navrací do kořenů, aby tam jen na malou chvíli posečkal. Na jaře obrazí stromy listy novými a země se zazelená novou travou, ale budou to jiné listy a jiná tráva a jiné květy jí promění v kvetoucí sad. Pan Tolkien říká, že každé jaro v každém háji je vždycky jinak zelené. Proto má smysl navracet se na stejná místa. Nikdy totiž nejsou stejná. Krajina se mění a mění se i studenti přebývající na Domově mládeže při SŠ Nerudova ve Vimperku, kteří jí při svém putování šumavskými zákoutími procházejí. Nikdy se nevracíme stejní na stejné místo. Přicházíme vždy starší, někdy moudřejší a většinou vnímavější.

Letos jsme si nechali šumavské slatě tak říkajíc na poslední chvíli, abychom si je užili v atmosféře a v pohledu, kterým na ně nahlížel slavný český režisér František Vláčil, když právě v okolí Jezerní slatě natáčel některé záběry pro svůj neméně slavný film Markéta Lazarová. Filmy nás na Nerudovce baví a také jsme již leccos povedeného natočili. Jistě, do Markéty Lazarové to má zatím daleko, ale kdo ví, třeba nás právě takové výlety do světů mezi světy posunou někam dál. Tvůrčí činnost ať už filmová, či jakákoli jiná není totiž jen pouhé řemeslo. Do hry zde vstupují také záležitosti srdce a duše. Výchova pak může být toliko láskyplným doprovázením. Jsme-li přizváni a smíme-li vstoupit, našlapujme velmi, ale velmi opatrně. Šlapeme totiž po dětských snech.

 

Gabreta aneb cesta zpátky k sobě

Historie našeho putování Šumavou se začala psát na konci 80. let minulého století. Tehdy se na Střední škole ve Vimperku sešel kolektiv pedagogů, který nebavilo svěřené studenty jen hlídat, ale kteří chtěli něco navíc. Jednou z mnoha aktivit, které byly tehdy nastartovány, byl i projekt Gabreta, který si kladl za cíl seznámit ubytované studenty s kulturně historickými, přírodními a technickými pamětihodnostmi regionu. Vimperk, který bývá někdy nazýván bránou Šumavy, je vlastně takovým univerzálním východištěm cest, a bylo jen na nás, zda odoláme lákání projít touto branou do světů náhorních planin, kamenných moří, mlhou halených slatí a vřesovišť, která jsou pokrevními sestrami velkých Grimpenských blat, ze kterých se za měsíčních nocí ozývalo vytí psa Baskervilského.

Neodolali jsme a snad ani nešlo odolat, vždyť z Vimperka stačí opravu udělat jen pár kroků a všechny ty tajuplné světy vyvstávají kolem Vás. Od prvé chvíle nesl náš projekt název Gabreta. Gabreta je keltský výraz pro Šumavu, který vystihuje podstatu našeho záměru. Nejde nám pouze o to veškerá ta interesantní místa navštívit a udělat si čárku za účast. Slovy české folkové šansoniérky Evy Henychové nám jde především o to, nahlédnout pod povrch věcí...tam, kde je velké ukryto v malém. Projekt Gabreta, jakkoli obsahuje prvky výchovy estetické a jiných výchov, kterými naplňuje regule výchovy mimoškolní je především o vystoupení ze všech těchto regulí – mimo prostor školy a mimo školní čas. Je pozváním na cestu do světů, které jsou sto mladého člověka oslovit. Je o sdílení zážitků, o putování, jehož jediným a nejvzdálenějším cílem je dojít k sobě samému.

 

O jedné bezva holce
 

Březen 2015

Počátkem minulého školního roku se Střední škola a Základní škola, Vimperk zapojila do projektu „Rozvoj technického vzdělávání v Jihočeském kraji, reg.č. CZ.1.07/1.1.00/44.0007“ realizovaného pod hlavičkou Evropského sociálního fondu. Dlouhodobým záměrem projektu je nastartování pozitivních změn v technickém vzdělávání, které povedou ke zvýšení zájmu žáků o studium v technických oborech a k jeho zkvalitnění.

Ono se řekne, ale zkuste přesvědčit současného mladého člověka, že právě „Techné“ je ta pravá a jemu zaslíbená múza, když jsme se navykli pod slovem „technický“ vidět něco neosobního, odtažitého, studeného a chladně kalkulujícího. Chyba lávky, dámy a pánové. Všimněte si, že v prvé řadě oslovuji dámy, neboť argument hlásající, že studium technické školy se pro holky nehodí, považuji za předpotopně předpojatý.

V rámci výše zmiňovaného grantového programu jsme se rozhodli představit našim studentům tu démonizovanou „Techné“ jako skvělou „sexy holku“, se kterou se člověk jen tak nenudí. Školní prostory jsme nechali za zády a vyrazili do terénu za technickými pamětihodnostmi regionu. Ony totiž jak výuka, tak výchova pod širým nebem tak nějak pookřívají a přicházejí na jiné myšlenky, jako by pod vlivem putování získávaly zcela jiný rozměr.

A že jsme toho zatím zbrouzdali. Navštívili jsme spoustu muzeí, malých, větších i docela velkých vodních elektráren a dokonce i elektrárnu vůbec největší – tu v Temelíně. Bloudili jsme podzemním labyrintem grafitových dolů v Českém Krumlově i dolů zlatých v Horách Kašperských. Sestoupili jsme do šachet Sněžných jam a vyšplhali na radiolokační věž na Poledníku. Pátrali jsme po tajemství pecí sklářských i pece smolné a vůbec jsme si to všechno užívali.

Není však všem dnům konec. Spoustu akcí máme připravených i na letošní jaro a až splníme i tu poslední grantovou položku, budeme možná o některých věcech smýšlet jinak. Vlastně bychom jenom chtěli přivádět děti, žáky, či studenty k nahlédnutí krás ukrývajících se uvnitř věcí, k nahlédnutí „Techné“ jako té bezva holky (a proč by vlastně nemohla být z Nerudovky), kvůli které se vyplatí nechat čekat celý zástup holek z masa a krve. A že budou žárlit?...To si pište!

Josef Bernard, vychovatel

 

 logolinkopvk.jpg